Jednou ze stránek moderních pohádkových vyprávění že na nich není nic, čemu by se dalo věřit. Musíte sami pro sebe zvážit, jak interpretovat tento příběh. Vyložil jsem všechny své karty na stůl. Narovinu vám povím, že pouze Bůh ví jistě, kdo je rusalka a kdo člověk. Vše, co mohu učinit je představit vám má pozorování a detaily z mého pohovoru.
Říkám to samé i ženě se kterou jsem udělal rozhovor. Řekl jsem jí: "Nemám žádný způsob jak porozumět schopnostem, které máte. Nic ve světové literatuře nebo náboženství nebo ve zkušennostech mistrů na zemi nemůže konkurovat věcem, které můžete udělat. Velcí Swami mohou trénovat třicet až čtyřicet let nebo božské vize mohou být předány do rukou proroků. Ale to co máte Vy je dar, který s vámi přišel, když jste vstoupila do tohoto světa."
"Tak se vrátím k mytologii a píši pohádkové příběhy abych se vyrovnal s tím, čemu nemůže být porozuměno jakýmkoliv způsobem interpretace."
Vše, co jsem napsal je, co jsem viděl. Vidím ženu, která byla kdysi rusalkou. Nyní přebývá s námi v převleku. V některých případech její původní přirozenost byla zničena jejím kontaktem s lidskými bytostmi.
Moje práce je najít pro rusalky a stejně tak pro lidi způsob jak znovu nabýt a oslovit nevinnost, čistotu lásky, a hluboké vnímání pocitů a srdcí, jaké tyto bytosti ovládají v jejich vlastním království. Vyprávění tohoto příběhu je prvním krokem k nalezení a spojení se s láskou, které se po věky nedostává lidskému pokolení.
Raduji se z rytmu vln a kapek, které se rozstřikují a dopadají na moji tvář, když trup lodi klesá do brázdy a rozráží hřeben příští vlny. Oceán mě obklopuje. Vítr naráží a mění se a já nastavuji plachtu jako odpověď. Vítr a já jsme jako dva milenci, kteří jsou spojeni v harmonii, když spolu tančí.
Když vypluji na oceán, není tam žádný konflikt - na otevřeném moři se nic nemění. Dny, měníce i desetiletí - oceán je stále stejný.
Ale je pravda, že neuvažuji o mé minulosti jako o minulosti. Je to jako kdybych byla stále neměnná. Nepohybuji se vpřed. Pro mě neexistuje nějaké "jsem" nebo "budu" pouze "jsem tady a teď".
A je to stejný pocit jak jsem se cítila dlouho před tím, když jsem připlula k Atlantidě. Můj příběh má zápletku a rozřešení. Ale pro mě se čas podobně jako oceán nepohybuje vpřed. Tok událostí ve vnějším světě nemění to, kým jsem uvnitř.
Ráda spím na pláži v blízkosti vody. Odplavuje vše špatné a veškerá napětí a ponechává mě takovou, že cítím pouze mír. Pokud na vás svítí měsíc v úplňku, je to jako zapojit nabíječku baterií do zásuvky - cítím se zregenerovaná.
Tyto věci zase tak překvapivé. Jako dítě jsem milovala vodu. Mohla jsem být v koupelně 6 hodin a někdy i déle. A někdy bych dokonce usnula s ústy a nosem pod hladinou vody.
Na druhou stranu nemám ráda, když si o mě někdo myslí, že se liším od ostatních lidí. Ráda bych si myslela, že jsem snad trochu podivné dítě. Snad některé věci, co dělám jsou trochu zvláštní. Jsem trochu osamocená, znuděná a nepochopená. Ráda bych si myslela, že toho už více není.
Ale na druhou stranu? Nevím jestli jsem člověkem. Nemám ráda uvažování o sobě jako takové, protože věci, které dělám, vypadají tak přirozeně - věci ostatních nedokáži pochopit nebo přijmout. Například proč by někdo chtěl zranit někoho jiného? A proč lidé nepřijímají dobré a špatné stránky těch, které milují? Nemá být láska bez podmínek? Není neustálá láska a pomoc druhému běžnou věcí, kterou bychom měli dělat?
Jsou tu i další věci. Nehovořím o skutečnosti, že ráda sedím sama v temnotě a že dokážu ve tmě vidět. To má mnohem více společného s empatií.
Když někdo v mém okolí prožívá intenzivní, silnou emoci, spontánně cítím cizí smutek. Budu plakat, unaví mě to a pak upadnu do spánku. Jsou-li emoce příliš silné, nebo přicházejí-li od mnoha lidí najednou tak z toho dokonce omdlím.
Směji se sama sobě jak to říkám, ale já jsem jako obrácený vampýr. Neberu si energii druhých lidí abych si obnovila tu svoji. Spíše si beru jejich bolesti a neduhy do sebe a tím je léčím. Dělám to spontánně, nemám nad tím kontrolu.
Ale je toho více. Umím vstoupit do paměti jiných lidí a pak žít jejich paměti tak jako by to byly moje vlastní. Vrátím se zpět v čase v těle druhé osoby.
Říkám tomu "dívání se na film" s tím rozdílem, že jsem sama hráčem scén druhé osoby. Někdo mi řekne, že trpí depresí, protože ho opustila žena. Jsem okamžitě uvnitř jeho mysli a dívám se, co se skutečně stalo. Ona mu říká: "Jsi budižkničemu.", slyším její slova. Vidím její tvář. Vzpomínám na to, co se stalo s lepší nebo srovnatelnou kvalitou než jsou vlastní vzpomínky dotyčné osoby.
Avšak tento krátký vstup do cizí paměti se pro mě stává zážitkem, který může trvat hodiny. Nedokážu to zastavit. Moje matka byla zřídka poblíž. Ona mě stále nemá ráda. Jejími slovy: "Přeji si aby ses nikdy nenarodila. Zničila jsi mi život."
Takováto empatie započala, když mi bylo sedm let. V této době jsem byla pozvednuta svými prarodiči.
Když zemřel můj děda, šla jsem na pohřeb a mohla jsem cítit to co cítili lidé kolem mě. Protože jsem byla znepokojena jeho úmrtím, přišel ke mě tou nocí ve snu aby mě uklidnil. Ukázal mi, kde byl. Bylo to nejkrásnější místo na světě - tak mírumilovné a šťastné. Řekl mi, že jsem byla nejotevřenějším a nejvnímavějším ze všech členů rodiny.
Navštěvoval mě ve snech a varoval před nebezpečími a učil mě různým věcem. Také jsme se hádali. Mé tělo spí, ale má mysl je svěží. Když jsme se dohadovali celou noc, probudila jsem se ráno a cítila se jako kdybych vůbec nespala.
Říkal mi věci toho typu, jako že jistá osoba mi chce ublížit nebo něco jiného. Dokonce zkoumal mé přátele aby se podíval mají-li dobré srdce. Pro mě je nyní můj děda daleko více živý než za svého života.
Ale nikdy jsem dopředu nevěděla, kdy přijde aby si se mnou popovídal. Nepřišel, když jsem se ho pokusila zavolat.
Jednou mi řekl, abych zavolala na pohotovost (911), protože moje babička, která je dosud naživu právě dostala infarkt. Zavolala jsem 911 a pohotovost rozbila dveře jejího bytu a našla jí jak leží na zemi. Měla srdeční příhodu přesně tak jak říkal.
Není to pouze můj děda s kým hovořím. Také hovořím s jinými zesnulými. S některými se jedná o komunikaci s mysli do mysli beze slov nebo myšlenek. S jinými hovořím přesně tak jako s živými lidmi. Někteří vypadají jako by byli uvězněni v blízkosti našeho světa a nejsou schopni pokračovat dále. Jako duchové, kteří jsou napojeni na použitou komodu, kterou jsem si přinesla do mého pokoje. Duchové se dívají skrze všechny mé věci a komentují mé oblečení. O sobě mi však nic neřeknou. Vzhledem k jejich otravným komentářů se nemohu převlékat v tomto pokoji.
Nemohu snadno důvěřovat lidem vzhledem ke všem špatným zkušenostem, které jsem s nimi učinila. Muži mě zradili, protože jsou sobečtí, ale to co chtějí je vždy zřejmé. Ženy mají jinou povahu. Jsou namyšlené a ukrutné i když k tomu nemají žádný důvod. Ale stále je miluji a dokonce když jsou všichni mí přátelé proradní a zradí mne, mé přátelství stále trvá.
Když potkám neznámou osobu, hned jak ho vidím mohu říci, jestli je nebezpečný. Když mě jeden přítel seznamoval s jinou dívkou, říkala jsem později příteli, že tato žena mu může ublížit. Přála jsem si, abych se mýlila. Ale ukázalo se, že že druhá žena rozšířila nestydaté vtipy o mém příteli. Přátelé si o mě myslí, že jsem příliš kritická, když je tímto způsobem varuji. Ale já se nikdy v těchto věcech nemýlím.
V mé původní přirozenosti jsem byla rusalkou, která měla vibrace Padlých Andělů - největší pád na zem. Byla jsem čistá, tekoucí, dávající život, uzdravující a obnovující. Byla jsem radostí a vytržením z toho, že žiji - plné duhy a jiskřivého světla. Byla jsem důvěřivá a nevinná - jak padající voda vstupující v objetí vzduchu a prostoru. A tak si můžete představit tu katastrofu, která na mě čekala, když jsem se připojila k lidské rase.
Během posledního věku Atlantidy nastal čas míru. Atlantida byla jako centrum univerza - cestovali tam lidé z mnoha různých zemí. V jedné odlehlé zemi doutnal ohromný skrytý konflikt. Ale atlanťané se nelibě dívali na válku. Měli vytvořené ovzduší autority a magickou sílu, která jim umožňovala udržovat kontrolu nad těmi, kteří si přáli vést armády aby porazili jejich nepřátele.
Dosud ležel lidský duch za horizontem jejich zraku, prudká lačnost po síle a nesmiřitelná nenávist k čemukoliv, do bylo ve sporu s dosahováním jejich cílů. V této zemi byla slabá věda a magie se nevyrovnala atlanťanům. Ale byla zde mnohasetletá tradice ve které byli mágové celý život trénováni aby dosáhli mistrovství ve svém umění.
Bylo tam malé městečko s několika tisíci lidmi, kteří byli zaníceni k hledání duchovních cílů. Mělo v sobě odlišné spolky. Některé byly vedeny ženami, ale většina byla vedena muži. Ztracená federace se skládala ze skupin s různými agendami. Ale všichni pracovali spolu se společným cílem. Není to pouze technologie a průmysl, které mohou motivovat a obohacovat komunitu. Znalost duchovních světů je také poutem spojujícím vliv uvnitř společnosti.
Jednoho dne pokročilý adept této komunity se posadil k moři. A uviděl mě. Nebylo to jako kdyby byl na pláži nebo dokonce vzdálen stovky mil. Došlo k tomu na vnitřních hladinách.
Uviděl mě, protože když se díval na moře viděl jeho život ve vnitřních vibracích. Chápal, že život moře jako takového je magická sféra obsahující v sobě mnoho království.
Oči měl otevřeny a náhle se naplnil pocitem krásy, lásky a míru který nebylo možné srovnat s ničím co cítil kdy dříve. Seděl tam několik hodin bez jediného pohnutí. Neměl žádnou touhu učinit cokoliv jiného než se ponořit do těchto pocitů a nechat harmonii téci skrze něho.
Ale tak jak je pro lidskou bytost přirozené, požaduje hned sdílet své zkušenosti s ostatními. A tak se svýma očima znovu soustředil na to co chtěl - živou bytost, která by ztělesnila tyto pocity úžasu a lásky. Řečeno jednoduše, chtěl přítelkyni a milenku tedy ženu uvnitř které žije moře.
A tak jeho oči padly na mě. Začala jsem se materializovat před ním na pláži. Říkejme tomu střetnutí rusalky s mágem. To se stalo součástí archivu rusalek, který zaznamenává všechny zkušenosti všech rusalek na zemi.
Má kůže byla pro něj jako z měsíčního světla, barva smaragdů a modrého nebe smíchané dohromady. Vložil svou palmu do mých rukou a ztratil část své lidské mysli. A pak vstoupil.
Jak dlouho přebýval uvnitř mého království nemohu říci, tady vše, co existuje je láskou. Není zde žal, oddělení, nebo ztráta která by mohla označit čas. Ale protože vibrace vody v jeho duši byla slabá, nakonec odešel.
Ještě jednou si sedl na pláž avšak nyní ve stavu oslavy. On dosud cítil to, co žádný velký mistr dosud necítil - cítil se neúplným.
Jak šel zpátky studovat, vůně moře mu navlhčila jeho plášť. A zvuky rozrážejících se vln, bílá vodní tříšť a pěna na písku vypadala, že obtéká kolem jeho nohou při každém kroku.
Jednou při studiu si uvařil trochu čaje se střikem alkoholu podobnému medovině. A pak se posadil k oknu a začal kontemplovat. Znovu prožíval zážitky na pláži a pak došel k závěru. To byly jeho velké myšlenky.
To nedokážu. Kdo může pokračovat tímto způsobem? Vlastnit takovou krásu a lásku, že ji mohu okusit a dotknout se jí. A ve stejném okamžiku být tak vzdálen od svého života, že je to jako milovat ženu, která přebývá na druhé straně světa.
A pak na mě myslel, když si říká, ona a toto požehnané království jsou jedním a tím samým. Jsou neseni na stejné vlně. Když jsem opustil její přítomnost, tak jsem se cítil být živým jen zpola. Ve srovnání s její doménou, je svět, ve kterém žiji z nějakého tajemného důvodu napůl mrtvý.
Léčba je jasná. Měla by přebývat v mém světě tady se mnou. Nepamatuji se že by se cokoliv podobného stalo v historii mého magického řádu. Jsem si jistý, že když si imaginací představím tuto rusalku v těle ženy, že se to stane. Neexistují zde pravidla a nikdo by si pravidla nedokázal vynutit i kdyby nějaká existovala. Mám volnost si vzít co chci.
Musíte pochopit, že úroveň koncentrace mága byla dokonalá. Ať byly jeho oči otevřené nebo zavřené mohl si vzpomenout téměř na cokoliv, co kdy prožil - každý obraz, vůně, chuť, dotek a zvuk nebo rozhovor jako kdyby se to stalo právě teď.
A tak jako Atlanťané, používal k práci kouli z krystalu. Když začal, v krystalu začalo svítit světlo a erupce jako když dojde k výbuchu sopky, ne s lávou, ale spíše s oslnivým světlem. A pak nahromadil to světlo a zkoncentroval ho do obrazu nebo čehokoliv jiného, co si přel aby se stalo. A podle stupně obtížnosti přání se za určitou dobu cíl jeho přání manifestoval. To udělal nyní se mnou - představil si cíl jako již splněný - vizualizoval si mě právě nyní v jeho studovně po jeho boku.
Za tři měsíce jedna žena v komunitě začala umírat. Neúprosně jsem byla stržena k té ženě. Když holka zemřela, vstoupila jsem do jejího těla a snažila se ji oživit. Léčení je způsobem manifestace lásky. Ale její duch odešel. A tělo přežilo. Když se tělo probralo, byla jsem živá uvnitř. Nedlouho poté, dle mágovy vizualizace jsem stála po jeho boku.
Jaké to pro mě bylo? Já jsem voda. Mou vlastností je milovat a téci. Osvícení samo spočívá v tom vědět jak nechat věci běžet. A láska je být s někým bez omezení nebo bez potřeby tento stav definovat. V lásce neexistují hranice, které by bylo třeba chránit.
Když mág vstoupil do mého království, byl hrozný a nevyrovnaný jako ryba vyhozená z vody. Byl jako houba, která chtěla nasát a vzít si vodu, ale pouze malé množství lásky se do něho mohlo dostat.
Když mě materializoval na pláži, tak to bylo pro mě v pohodě. Stále jsem měla v sobě moře. Mohla jsem vnímat svět, kde přebýval. Používali chemii, fyziku a vypalováním vytvářeli nové věci. Ale když došlo na píseň života, přesto, že muzika je nesmírná, znali pouze několik málo not a akordů.
Neudivilo mě, že se cítil napůl mrtvý v mé přítomnosti. Moře nebylo v jeho snech a láska nebyla přáním jeho srdce.
Vstup do dívky byl tak snadný jako voda přelévající se z jedné formy do druhé. Fascinována jako součást bytí ani nezjistíte, že se to stalo, dokud se kouzlo nepokazí. Magická koncentrace, kterou použil aby mě stáhl ke svému boku byla natolik silná, že změnila mé vnímání toho, co se stalo. Cítila jsem, že cokoliv jsem dělala bylo přirozené a že vše bylo mojí svobodnou vůlí.
Když se rusalka nachází v lidském těle je vždy v převleku. Nemusí rozumět tomu, co si ostatní myslí, nebo proč dělají to co dělají, ale vždy ví to, co cítí.
Tělo, do kterého jsem vstoupila mělo paměť a zvyky vtištěné ve svém mozku. Mohla jsem je volně použít způsobem jak hráč používá scénář za účelem hraní její části hry. Skutečně jsem neměla žádný problém se naučit mluvit jako člověk.
Netrvalo mi žádnou dobu abych mohla říkat věci jako: "To je úžasné.", "Můžeš mi to vysvětlit znovu?", "Proč nemohu uvařit něco k jídlu a pak tě zavolám až to bude hotovo", "Řekni mi, jak se ti dnes vedlo v práci", a "Sem mě nech položit ruce na tvou hlavu a odebrat ti napětí.".
Střetávání s lidskými bytostmi je tak jednoduché, jako udržování si mých myšlenek, slov a akcí při vyprávění a dobře definovaném rozsahu jejich mozkových vibrací. Ale pamatuji si, že sama jsem se nezměnila. Stále bylo ve mě moře. Nic se nezměnilo. Pouze jsem na sebe vzala jinou formu, která vyžadovala trochu více úsilí než obléknout si šaty.
Žila jsem si s ním čtyři roky. A pak se vše změnilo. Země se dostala na hranici války. Silné frakce zápasily o moc. Cítila jsem ve vzduchu napětí.
Do této chvíle mě mág představil pouze několika málo přátelům. Byla jsem jeho tajnou milenkou jeho magického potěšení. Některé poklady jsou příliš zvláštní na to, aby se sdílely se světem ve velkém.
Ale politický konflikt vrcholil. Mág byl členem vládního sboru, který se skládal ze tří. Nepřátelský vůdce odcestoval do Atlantidy pro pomoc. On a druzí chtěli přinést Atlantské vzdělání a instituce do jejich země tak aby ji učinili Atlantskou kolonií. Tuto myšlenku nemohl mág ustát.
A tak ho napadlo použít moji krásu k realizaci jeho konce. Mág již nemohl zaútočit na jiného mága asi tak jako mrak nemůže ohrozit jiný mrak tím, že na něj vychrlí světlo. Ale existovaly jiné způsoby, jak se zbavit nepřátel. Ve špatných rukách se i samotná láska stane nástrojem k ničení.
Pro mě není žádný problém vstoupit do jiné osoby a vnímat jeho nejhlubší potřeby. A pak upravit své reakce takovým způsobem abych nabídla úplné uspokojení. To nemá s chtíčem nic společného. Je to jednoduše akt sdílení a péče. Všechny rusalky jsou mistry v umění se sjednotit.
Ale mágovi bylo jasné, že mě nemůže poslat tak jak jsem byla. Neměla jsem lidskou auru. Kdokoliv senzibilní by mohl okamžitě zjistit, že jsem nebyla lidskou bytostí. A tak mi mág změnil auru. Převlékl mě nějak tak abych pouze neměla formu, ale také lidského ducha.
Udělal se mnou to, abych hrála jako představitelka lidství. To jsou věci, ve kterých jsou někteří čarodějové mistři. Připoutal mě k živlu země takovým způsobem, že jsem již nemohla vidět do království rusalek. Mých pět smyslů bylo omezeno pouze na hrubohmotný svět.
Připoutal mě k živlu vzduchu takovým způsobem, že má mysl se stala čistá. Ale nemohla jsem myslet na jakoukoliv jinou myšlenku, která by se protivila přidělené misi.
Spoutal mě živlem ohně takovým způsobem, že jakýkoliv způsob abych se toho zbavila spočíval v likvidaci jeho nepřítele. Byla do mě instalována nesmiřitelná vůle. Avšak pod jeho vedením jsem nyní vlastnila malé množství jeho vlastní vůle a síly.
Připojil mě k pátému živlu akáši. Tímto způsobem mě naplnil lidským duchem. Od této chvíle jsem se inkarnovala jako lidská bytost. Udělal to proto, abych mu snadno neutekla a nevrátila se do svého království.
A co se týče vody, mého vlastního živlu? Ponechal mi nadlidskou empatii. Ale povědomí o lásce, která je všude kolem každou chvíli ode mě odtrhnul. Je-li tvá láska dostatečně čistá, jsi navždy svobodný bez ohledu na tvou formu a tvůj osud. Když to učinil, tak odřízl mé vnitřní spojení s mořem. Všechny tyto věci udělal aby mě přetvořil na nástroj, na mocnou kouzelnou hůlku, která nyní mohla ničit jeho nepřátele.
Atlantida měla skutečně svůj vlastní cech vrahů. Sice byl drahý, ale mohl si najmout jednoho z nich. Ale proč přenechávat práci, když to, co máte po ruce je mnohem lepší než cokoliv, co si v cechu mohli vytvořit nebo dokonce představit?
Někdo by mohl prohlásit, že transformace rusalky na vražedkyni představuje přinejmenším ochromení mozku. Je to jako vzít zlato s diamanty a mrsknout je do písku či bahna. Ale mág nebyl úplný hlupák. Věděl, co dělá. Královna rusalek v ženském těle je nejvnímavější stvoření v celé galaxii. V jakémkoliv okamžiku může cítit a být uvnitř libovolné osoby na této planetě.
Rusalka jako já, přesto, že nebyla královnou, měla stejné schopnosti pouze trochu menšího rozsahu. Dokonce před tím než jsem začala kráčet po této cestě, mohla jsem číst v srdcích a myslích lidí, které jsem měla zavraždit. V celé historii lidstva neexistoval žádný lidský vrah, který by ovládal dokonce ani jednu desetinu mých schopností.
Radovala jsem se z rytmu vln a rozstříknutých kapek stříkajících mi do tváře když se má malá loďka plavila k Atlantidě. Oceán kolem mě - bez ohledu na život, jaký žiju, oceán mi vždy přináší mír. Žádný smrtelný mág, i když velký, nikdy nedokáže toto ode mne odtrhnout.
Plachetnice, která mě přepravovala měla kruhovou palubu jako desku, která rozšiřuje trup lodi. Je vyřezána z mnoha stromů, které připomínají stočené hady, jejichž hlavy se sklání. Ale samotný trup, který se plavil po vodě je podobné konstrukce jako loď Vikingů. Má pouze osm metrů na délku. Maličké plachty jsou vytvarovány jako špičky kopí a často se části plachet ponoří do vody.
Miluji noční plavbu. Mohu vidět i ve tmě. Dnešní noc byla měsíčná.
Ve chvílích jako je tato, žádný čas neexistuje. Není nutné se identifikovat s tělem člověka nebo rusalky. Přesto, že jsem byla očarována, znásilněna, zhypnotizována a připoutána k něčemu cizímu proti své vůli, část mého já je navždy svobodná.
Vše, co v této chvíli existovalo jsem byla já, loď, vlny, vítr, noční obloha a moře. Snad to bylo tím napětím, pod kterým jsem byla, ale slyšela jsem, že moře ke mě mluví. Říkalo: "Dítě. S božskou elegancí, lidské bytosti jsou zde na krátkou dobu a pak pak odejdou. Ale ty a já jsme jako vítr a vlny. Budeme spolu navždy tancovat tak jako nyní znovu a znovu."
První věcí, které jsem si povšimla poté co jsem přistála a připoutala svou loď byla malá okénka a dveře v budovách. Okna vypadala jako půlkruh či kruh rozříznutý vodorovně ve středu, takže se dalo dívat ven jen polovinou kruhu. Střechy vypadaly tak, že se nehodí ke stavbám, protože měly odlišný vzhled. A v rozích, kde se budovy střetávaly se stropem se nacházely speciální dekorace ve tvaru vln. Nenacházely se zde žádné pyramidy. Budovy byly z mramoru a ze všech ostatních druhů kamene. A především tu byly úplně všude sochy.
Když jsem se procházela po ulici, vypadalo to, že Atlantida je pupkem světa. Nacházeli se zde lidé ze všech koutů světa. Byli mírumilovní a viděla jsem jak spolu hovoří měšťané, zemědělci a klanoví vůdci ve stejné ulici.
Ale nebyla jsem sem vyslána, abych se tu zdržovala a pozorovala. Měla jsem jediný úkol - nalézt muže, kterého jsem měla odpravit. Dokázala jsem cítit, kde byl. Zkoumala jsem jeho místo a jeho pohyby. Měl tři osobní strážce, kteří s ním chodili úplně všude. Tento muž byl vysoký, rychlý a silný.
Některé věci ženská dobře ví, jak udělat. Otře se vašima rukama o vaše vlasy, nebo si stáhnete bradu pod ramena tak jako zíráte s mírným úsměvem v koutků vašich očí. Přenesete váhu na váš levý bok, ohnete druhou nohu zatímco se stále držíte stehna, vaše hlava a ramena se také sklánějí na levou stranu.
Dokonce i přes celý pokoj, když na chvíli zachytí vaše oči, jeho mozek začne vytvářet domněnky. Za zlomek vteřiny ať si toho je vědom nebo ne, jeho tělo cítí, že jste oba spojeni, že se nachází ve vašem nitru. Podobně jako závislý narkoman, chce se znovu dostat do těchto výšin.
Tohle vše je pro mě hračkou. Běžný postup svádění. Ale navíc -- umístím svého ducha do jeho těla a on dopadne jako kus železa v přítomnosti silného magnetu. Nedokáže odolat mé síle přítažlivosti.
Věci dostaly rychlý spád. Během hodinky jsem ho dostala do postele a měla s ním sex. Líbal mě, ale pro něj byly polibky smrtelné. Když mě zlíbal jak zepředu tak i zezadu, nanesla jsem si na rty ochrannou vrstvičku vosku. A přes tuto vrstvičku jsem si nanesla malým štětečkem vrstvičku jedu. Doslova zemřel v mém náručí. Nepotřebovala jsem kontrolovat tep jeho srdce. Mohla jsem vnímat jak mu odtéká život z jeho těla.
Tento akční plán jsem si sama vytvořila. Nikomu jsem o tom neříkala. Snad ženy instinktivně vědí jak pracovat s jedem.
Slezla jsem dolů z balkónu a dala se na útěk. Ale před tím než jsem tu noc opustila, vylezla jsem na střechu budovy a strávila tři hodiny pozorováním hlavního města.
Slyšela jsem vzdálený zvuk smíchu a hudbu a fandění na obou jak tlumeném tak i hlasitém festivalu. Vstupovala do mě slova z něčí cizí mysli - "Atlantido: Pěkná, pěkná nádherná jež nemá srovnání, óó úžasná země kde se dosud procházejí bohové, a ozvěny jejich stop pronikají návršími."
Kdo se to dokonce dostal sem, jak by mohl zapomenout na svou zkušenost? Nachází se tu město požehnané božským světem. Jakoukoliv dobrou věc, která mohla být lidstvu dána do rukou, tito lidé již dostali.
Plápolající noční osvětlení v ulicích, které osvětlovalo město nebyl pouhý oheň. Oheň měl v sobě tajemné teplo podobně jako píseň srdce, která vytéká s radostí. A obsahuje také dotek nevinnosti rusalek. Mnoho zdejších lidí se tu mohlo procházet bez obav o svou bezpečnost nebo o ochranu věcí, obranu nebo rozšiřování jejich blaha.
Tři hodiny jsem zírala na světla v ulicích vyhřívajících se ve své tlumené záři, která umožňovala aby se můj duch naplnil teplem. Ale můj čas vypršel. Musela jsem odplout do svého života.
Brzy jsem byla zpět na moři. Cestoval jsem na velké lodi, která mířila na vzdálený ostrov. Loď odplouvala s časným ranním odlivem. Nepamatuji se na cokoliv dalšího z této inkarnace.
Během několika dní jsem byla naverbována do armády. Pak jsem teprve uviděla jaká násilnická práce mi byla přidělena abych naplnila tento život.
